JAK JSEM SE K AGILITY DOSTALA .

 

   

     Když jsem si v roce 1986 pořizovala svého prvního pejska, kterým byl Dan, malý knírač pepř  a sůl začala jsem s ním chodit na cvičák. Tam jsem docela rychle pochopila metodiku služebního výcviku a začala cvičit. Asi po roce jsem s ním složila svou  první zkoušku z výkonu - ZMMP . Pak následovala ZMP1. Protože v ZMP2 bylo kousání a Dáňa nekousal tak jsem začala pokukovat po velkém psovi aby kousal. Shodou okolností jsem si v roce 1990 jela do Strakonic pro německého ovčáka Lea z Dudákova. Ten kousal, ale někdy až moc.S exteriérem to nebylo nic moc, ale to mi nevadilo . Tak jsme cvičili a cvičili a nominovali jsme se za jihočeský kraj na MR mládeže, kde jsme dopadli z našeho družstva nejlépe. Celkově asi na 24. místě. Pak následovala celá řada zkoušek včetně těch „vrcholových“. Pak jsem se seznámila s mým nynějším manželem a on se věnoval figurování. To bylo super. Za nějaký čas jel na figurantské zkoušky a přijel domů jako „svazový“. Tak jsme jezdily po výběrových závodech a po mistrovství republiky. Tak jsem si pořídila první malinu – Evitu Malidaj. Byla to docela šikovná fenka a složila jsem s ní také vrcholové zkoušky a s ní jsem začala jezdit i na výstavy, kde jsem měla možnost vidět jako doprovodný program agility. Od té doby co jsem agility uviděla poprvé v životě se mi tento sport velmi líbil, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mu někdy budu věnovat. Kousání bylo kousání.

Po několika letech tomu osud chtěl a pořídila jsem domů hlavně kvůli dceři pejska na výstavy – Henryho Robito. Začalo se na výstavy opravdu jezdit a agility jsme viděli stále častěji a častěji. Českobudějovické kynologické sdružení pořádá každý rok o prázdninách svůj výcvikový tábor agility. Tak jsme se tam jeli podívat. Zrovna tam byla jako instruktorka Jitka Novotná, která mi ukázala co a jak se nacvičuje. Moc se mi to líbilo. Jenže Henry pro nějaké hopsání neměl tou dobou vůbec pochopení. Nebavilo ho to. Tak jsem zase zakotvila u svého starého služebáku. Složila jsem s ním nějaké zkoušky. Ale pořád mi vrtalo hlavou agility.

Tak jsme zase začali pomalu zkoušet nějaké překážky. A ono to začalo jít a Henryho to začalo bavit. Pokračovalo se s nácvikem tunelu, kruhu a dokonce zvládl celkem rychle i slalom. Když mu byly dva roky tak jsem zase potkala Jitku a ta se zeptala jestli už začneme běhat a že jsou za 14 dní v Č.Budějovicích závody tak ať přijedeme. Tak jsme přijeli. Ještě před tím jsme ale zajeli na cvičák kde cvičí abychom si to vyzkoušeli na nečisto. Paní co tam byla se nás zeptala jestli k nim budeme chodit. Tak jsme jí řekli, že ne, že si jenom jdu vyzkoušet více překážek za sebou, protože chci jít o víkendu na závody. Byla trochu v šoku. Na našem cvičáku jsem totiž měla 2 skokové překážky, tunel – ten byl kovový, něco jako houpačku, kladinu a áčko. Slalom byly zapíchané tyčky do země.

Na ty závody jsme opravdu vyrazili. A byla jsem docela překvapená. Myslela jsem si jako zarytý služebák, že to musíme zvládnout levou zadní. Povel vpřed hop zná a k noze taky umí. Tak to přeci není žádný problém. A problém to teda byl. Motali jsme se tak jako vítr v bedně. Taky tu eleganci,ladnost a plynulost běhu jsme nechali tu tam. A docela jsem byla i dost hlučná. To mi ale vůbec nevadilo. Ze šesti běhů jsme tři doběhli.A byla jsem velmi spokojená.Pak Jitka dostala senzační nápad, abychom jeli na MR BO agility. Prý nemusí být žádný postup a ať určitě jedeme. Tak jsme jeli. Tenkrát stavěl parkury A.Grygar a I.Lukáčová. Opět jsem koukala. Ty parkury mi nešli ani zapamatovat natož běžet. Tak to bylo tak po třech překážkách disk. Vůbec mi to nevadilo. O to víc mě to začalo bavit, protože jsem si uvědomila, že nad svým vedením musím přemýšlet a ne běžet jenom podle čísel. Tak jsme „trénovali“ na svém skoro nic z překážek a snažili se o co nejlepší výkony. Pak jsem měla možnost si půjčit překážky od Henryho chovatelky. Neváhala jsem ani minutu. Agility jsem propadla úplně.Tak jsme na tom o něco lépe s překážkami. Cvičila jsem,ale jenom občas. Pak jsme vyrazili na další závody. Nebylo to nejhorší, zrychloval se nám čas i vedení bylo lepší. Myslela jsem si jak nám to nejde skvěle. Pak jsem se ale zase vrátila na zem. Byla jsem na závodech a posuzoval A.Grygar. Nedoběhla jsem vůbec nic. To mě pěkně naštvalo a opravdu jsem začala trénovat. Za měsíc jsme jeli na další a opět tam byl A.Grygar. Doběhla jsem pět běhů z pěti. Byla jsem opravdu velmi šťastná, že se mi to povedlo. Dokonce jeden běh úplně bez chyby. Pak jsem měla možnost jet na několik tréninků k Tondovi a nestačila jsem valit oči. To toho ještě neumíme.Tondo, díky. Ale na to, že si jinak cvičíme sami to není tak hrozné. Loni jsme jeli zase na MR BO agility a po prvním dnu jsme skončili třetí. V neděli jsem se zapomněla otočit a tak jsme přišli a krásné celkové druhé místo. To ale vůbec nevadí.

Ani dneska nejsme zdaleka a ještě dlouho nebudeme dokonalí, ale běháme opravdu s chutí a snad i láskou k tomuto sportu. A kousání? Na to jsme v žádném případě nezanevřeli. Doufám, že se mi snad letos povede složit nějaká ta zkouška. Loni mi to tak trochu překazilo moje těhotenství.

Jo a ještě věta na konec. Letos už zase běháme. A dá se to docela dobře zvládnou i s kočárkem.

Tak kdo může ať nelení a něco se svým pejskem dělá. Prospěje to nejen psovi, ale i páníčkovi.

 

 

                                                                                                  Radka  Valentová a Henry.